Dlouhá Poem by Adam Zagajewski

Ulice bez půvabu - malé galanterie
jako hlídky umrzlé Napoleonovy armády;
vesničané zahledění do výloh a do svých tváří v odrazu,
které zírají na zaprášená auta;
Dlouhá, zvolna se táhnoucí k předměstí,
zatímco předměstí míří do centra.
Velmi těžké tramvaje v té ulici zanechávají rýhy,
zdobí ji parfumerie zcela bez vůně
a po dešti bláto místo many;
ulice obrů i trpaslíků, skřípajících bicyklů,
ulice malých městeček nashromážděných
v jednom pokoji, pospávajících po obědě
s hlavami na flekatém ubruse,
a kleriků zamotaných do dlouhých sutan;
nejohyzdnější ulice - na podzim tu vyrůstá uhlí
a v srpnu nuda bílého vedra.

Tady jsi strávil první léta
v renesančním, hrdém městě,
tudy jsi běhal na přednášky i na školní
vojenskou přípravu v příliš dlouhé uniformě -
a teď se pozastavuješ nad tím, zda si
dokážeš vybavit nadšení
těch let, zda ještě dokážeš
nic nevědět a tak silně toužit
a čekat a snadno usínat
a budit se tak šikovně,
abys nepoplašil poslední sen
i přes temnotu prosincového úsvitu.
Ulice Dlouhá jako trpělivost.
Ulice dlouhá jak útěk od požáru,
jako sen, který neskončí
nikdy.