Kniha, za dunou X Poem by ANDRÉS SÁNCHEZ ROBAYNA

Začínal jsem tušit
(ale jen proto, že netušit
je také způsob poznání),
že stejně jako má ticho
být součástí řeči, že stejně
jako vidění nebe
je součástí nebe,
jakýsi vnitřní oblak, velmi podobný
tomu, který klidně plyne ránem,
vzniklý křížením průsvitností,
se vzedme k vidění
nicoty, jíž jsme a která je vším.
A lidské vidění
se dokáže proměnit ve zkušenost
té nicoty, která je nikde.
Je to oblak. Až
po letech se dovím, že jeho jméno,
mezi jinými, jimiž je správně volán,
a jméno vytrysklé z ostatních jmen
je přejasný oblak
nevědomí, niterný
oblak lásky
a rozjímání. Je to oblak
temný a jasný zároveň,
stvořený z oslnivé tmy.

Tehdy jsem začal
stín toho oblaku cítit
před sebou, jak často
vedl mé kroky,
a jít za ním bylo občas
nevinným činem.
Byl to jen stín a už jsem cítil
jeho moc i vše, co k ní patří.
Ten oblak, ten
stín nevědomí byl vědomím