Novodobý Nomád Poem by Ondrej Soldan

Jak novodobý nomád
střídám obydlí svých přátel.
Guláše, řízky a jiná pohoštění
podávaná s vlídným,
i když trošku rozpačitým úsměvem.
Copak se sluší, aby takový mladík neměl rodinu?
A sluší se ho na to ptát?

Sluší mu to.
Ale jak dlouho?
Jak dlouho vydrží ten tlak?
Vždyť podlehnout musí!
Tak jak tak.

Třeba je to jeho poslední večeře.
Otce měl Jidáše a v Boha nevěří.
Takové věty ve vzduchu švitoří,
když ztěžklá víčka jak laviny padají.
Do údolí. Do předsíně.
Kde ve spacáku usínám.

Ve snech se brodím cukrovou vatou
a se špejlí v ruce balancuji nad propastí.
Fandí mi vánek, jež omývá strupy na duši.
A jizvy, coby znak mužnosti,
jsou v mém případě pro smích.
Smích, který chrastí,
jak rumbakoule chřestýše.
Ten mě ze snů probouzí.
Ten mění sen na noční můru.

Proto děkuji i za ty rozpačité úsměvy.
Za nabídku k přidání, i když vždy odmítnu.
I tak mi dáváte víc, než smím žádat.
A po pár nocích hledím padat.
Zas o dům dále,
kam vítr mě vane.