Jan Neruda

(9 July 1834 – 22 August 1891 / Czech Republic (formely Czechoslovakia))

Písne Kosmické (#33) - Poem by Jan Neruda

Jiz vyznam se ze vsech hrichu svych,
rad divky ze za pas beru,
a miluju-li ja k smrti rad,
ze jeste se radej peru.


Vim, vim, ze je krasnym celibat,
tez humanistu ctim viru,
jiz myslenkou cistou pracuji
ku 'vecnemu' v lidstvu miru.


Vsak materske Slunce prajinak
nas osud kdys upravilo
a zem mezi Marsa, Venusi
tak doprostred postavilo.


A marno je vsechno kazani
a marna vsechna prace,
nam hvezdami provzdy souzeno
ach! milovat se a prat se.

34

Promluvme sobe spolu,
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!


Kde rozvoj je, je boj - po svete boj je vsude
a bez mrtvol zde nejsou pretvary,
i hudba sfer jen valky pisen hude
a vecne v utok zneji fanfary!
Ta slunce veskera, nez vojevodi,
se slunci kol titanske boje vodi
a kazda planeta jich s druhou v turnaj jesi,
nez stastna, vitezna se domovine tesi;
tak zuri boj az k drobnym zhounkam dolu
po nebes klenu hlubokem -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!


A nase Zem? Kde nove vzrusta, stare hyne,
ach cela Zem je mrtvych oudoli,
skrz mrtvych trouchen kvet se k svetlu vine -
kdo doved zde by scitat mrtvoly!
Zde valka besna. Z krve dravec tyje,
i slavik sladky v ukor jinym zije,
tvor tvora bere v plen i jeho cele ziti
a zadny nepta se, zda druhy tvor tez citi.
Co horou zde, to hromada je kosti,
co udolem, to sachta budoucnosti,
a cas v ni hazi ve dnu behu divokem
mrtvolu na mrtvolu -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!


A clovek - clovek! Stedra byla ruka,
jez ohne vrhla lidskych do stanu, -
co srdce cit, to zhouci lidska muka,
co myslenek, to lidstva katanu!
Ach pokrok lidstva! Clovek vpred se plizi,
svou krvi nohu k strme stezce klizi,
a napred vi, nez vrchu se doplazi,
ze zchladla Zeme vsechen zivot zmrazi.
A nase laska! Mrtvych spalovani!
Jen ranni sen je vsechno milovani,
den jsou dve srdce lidska stastna spolu,
v den druhy stesti prcha poskokem
a obe srdce leti v propast dolu -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!

35
Prijdou dnove, leta, veky, veku veky.
Kolem Slunce mdlobou hasnouciho
krouzit budou planet mrtvoly.
Zeme bude sina, ticha, nema.

Davno bude po vsech lidstva synech -
v prach a jini rozpadla se tela,
davno bude po vsech slavy cinech -
touha nekam v vesmir odletela;
davno po srdci i jeho bolu,
davno dohorelo milovani,
jasot odvanut i zalovani,
davno, davno, posledni co pisen
zoufalou svou vzduchem chvela tisen -
vsechen zivot v mraznou ztuhnul plisen,
bol i radost v kamen ztuhly spolu.

K prikrovnimu, lhostejnemu nebi
povrch Zeme priserne se sklebi,
Zem je sama dlouha, hlubna vraska.
Mrazny eter do povrchu pere,
sklebinou se k Zeme nitru dere -
Zeme puka tise, nezapraska,
Zem se trha tise, beze zvuku,
Zem je nema, dozila svou muku. -

Prejdou dnove, leta, veky, veku veky.
Serou prostorou jak cerna rakev
Zeme krouzi slabnouc, slabnouc v letu,
jak kdyz orel tezce postreleny
ve spirale desne obrovite
dolu leti - leti - leti -

Dopadne Zeme k Slunci zpet,
ze Slunce slehne plamu kvet
jak zivota na usvite,
a vzdalene hvezdy a siry Svet
zvi, ze se tu naposled - naposled
libaji matka a dite.

36

Aj, tamhle drimavych jiskerek,
jak kdyz rukou rozhodi kvetu,
to leti prostorou kometa,
kostnice umrlych svetu.
Hvezdo, odena rubasem,
dumnou nam pisen hudes,
v ni veliky obsah, malo slov:
'Ty popel jsi, popel budes!'


A tamhle zasvit zas jako sen,
jak kdyz den se rozbresknout boji,
tam prach se k novemu zivotu
v nebeskem zakouti poji.
Pristich svetu ty zabresku,
mlzino mlade zhnouci,
jakz ku srdci saha pisen tva:
'Zas vstanete s lici skvouci!'


O hvezdy, hymny vy zarive,
nasloucham vam v roznetu svatem,
necht smrt, ci vzkriseni hlasate,
dusi mi plnite zlatem!
Srdce celicke vystlano
nesmrtelnosti kvitim -
co potrebuju ja vecnym byt,
kdyz vecnost jiz ted procitim!

37
Ty vecne hlasy proroku,
ze take mrtvi budem,
nuz ano, ano, vime to -
my Sveta neprebudem!

Co rozkveta, to odkveta,
co vzeslo, zase chradne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlym
jak bila ruze zvadne.

Vsak proto smrti myslenkou
my srdce nezbodame!
My vyzijem a dozijem
a Svetu priklad dame!

Driv Sveta puvod sezname
a sil vsech tajne zdroje,
driv na dno casu sestoupnem
a sectem svetu roje!

Pred zadnou, zadnou zahadou
sve sije nesklonime,
o nebes klenby nejzazsi
svym duchem zazvonime!

My umrem, avsak drive si
hrob vystelem slavou,
Svet cely musi nad hrobem
stat s obnazenou hlavou.

38

Az planety sklesnou k Slunci zpet
a mrazem se Slunce rozskoci,
az drobty ty, smrti postvany,
si v divokou elipsu zaboci,
az pohrebni, truchly pruvod ten,
pln hruzy, prost zivota vdeku,
se vesmirem dalekym promete
pres milion, milion veku;


az konecne nekde v koutecku
se po letu dlouhem zastavi
a prasek z nas svetu byvalych
se ve novy chaos rozzhavi,
az v chaosu tam boj plamenny,
boj titansky poznovu vzplane
a z plamenu zarnych az novy svet
jak carovny fenix zas vstane;


az na novem, kyprem svete tom,
boj ustoupi mladu zivotu
a luh bude samy barev smich
a haj plny sladkeho sumotu,
az na svete tom zas vypuci
tvor se srdcem, se zpevnou tisni:
pak snad zase drobounky atom muj
tam zazvoni kosmickou pisni!


Comments about Písne Kosmické (#33) by Jan Neruda

There is no comment submitted by members..



Read this poem in other languages

This poem has not been translated into any other language yet.

I would like to translate this poem »

word flags

What do you think this poem is about?



Poem Submitted: Monday, September 13, 2010



Famous Poems

  1. Still I Rise
    Maya Angelou
  2. The Road Not Taken
    Robert Frost
  3. If You Forget Me
    Pablo Neruda
  4. Dreams
    Langston Hughes
  5. Annabel Lee
    Edgar Allan Poe
  6. If
    Rudyard Kipling
  7. Stopping By Woods On A Snowy Evening
    Robert Frost
  8. Do Not Stand At My Grave And Weep
    Mary Elizabeth Frye
  9. I Do Not Love You Except Because I Love You
    Pablo Neruda
  10. Television
    Roald Dahl
[Report Error]