Ti, co nikam nepatří Poem by Liāna Langa

Naráz jsem procitla z hlubokého spánku.
Můj stín se toulal v lesních keřích.
Sto tisíc roků času vráží čenichy
do mísy mlh a hlučně chlemtá vlhkost.


Jak velký mokrý list zeleného čaje
nebe vplulo do mých očí, bez obav
z té stísněnosti. Hvězdné koráby
tisknou se a tulí ke mně, k vraku.


Nevěděla jsem, co mi zvěř poví,
a nechápala, pročpak hosté mlčí.
Byla jsem tvým klíčem, mladým vínem,
jež bohabojní drží v černých sudech.


Když tma v extázi vanula a tála
a vrhala mi na tvář odlesk z jiných,
ještě jiných minulostí, jiných životů,
tu velká část mé bytosti zemřela.


Naráz jsem procitla z hlubokého spánku,
tvé ledové kroupy mě bodaly do tváře.
Někdo při mně řekl sovím jazykem bože,
a prázdná, prázdná byla tvoje ruka