Milan Děžinský

Vrať se do tmy, volá Ranchetti
z jedné své básně, jako by ještě váhal,
zda není jiná cesta. Ale není
už od té chvíle, kdy jsme byli
leknín v děloze a smýkl námi
náhodný, nechtěný poryv.
A tak to jde dál.
Podvědomě hledáme výpusť
nebo jícen, podle toho, jestli se nás
to jen zbaví, nebo nás to pohltí;
v noci se budíme,
to když nás ve spánku vyděsí jelen,
jemuž ze zad stoupá pára,
jenž se ze sněhu těžce zvedá
na tři nohy.
...

Kehr zurück in die Dunkelheit!, ruft Ranchetti
in einem seiner Gedichte, als wäre er sich nicht ganz sicher,
ob es nicht doch einen anderen Weg gibt. Es gibt keinen
seit dem Moment, als uns,
Seerosen in der Gebärmutter,
ein unabsichtlicher Stoß umwarf.
Und so geht es weiter.
Ohne davon zu wissen, suchen wir den Abfluss
oder den Rachen, je nachdem, ob uns das Leben
ausspuckt am Ende oder verschlingt;
nachts wachen wir auf,
wenn uns nämlich im Schlaf ein Hirsch verstört,
dessen Rücken dampft,
der sich mühsam aus dem Schnee erhebt,
auf drei Beine.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Jsme každý jinde
a i tak spolu jak znalci
zaniklého jazyka nebo dávného písma,
podobně jako slepí, co o sobě vědí,
hluší, co se slyší.
Šifranti s prsty v rozebrané rybě,
čtenáři úplňku,
směšní pro dobu,
pomatení pro skutečnost.
...

Wir sind selten am selben Ort
und doch immer beisammen, wir Kundigen
einer untergegangenen Sprache oder uralten Schrift,
ähnlich wie Blinde, die voneinander wissen,
Taube, die einander lauschen.
Chiffrierer, die Finger in den Gräten eines Fischs,
Leser des Vollmonds,
lächerlich in den Augen der Gegenwart,
verwirrt in den Augen der Welt.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Obnažoval jsem pařez.
A to houževnaté dřevo utíkalo,
zahýbalo různými směry…
V té díře se pak objevila
vlhká kapsa větru -
můj poklad, dyšný šelest,
moje koncentrovaná krev,
lesklá a pádící k duši;
všechno to, co bylo,
z čeho jsem ukut, čím hašen,
kým loven v každé roční době;

v té díře, s mokrýma rukama,

nesrozumitelný sám sobě.
...

Ich legte einen Baumstumpf frei.
Und das zähe Holz wich zurück,
federte in verschiedene Richtungen …
In der Erde öffnete sich
eine Kammer, triefnass, voll Wind -
mein Reichtum, ein atmendes Rascheln,
mein konzentriertes Blut,
glänzend, zur Seele schießend;
alles was war,
woraus ich geschmiedet, wovon gelöscht,
von wem zu jeder Jahreszeit gejagt;

in dieser Erde, mit nassen Händen,

mir selbst unverständlich.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Chtěl bych mít ženskou empatii.
Na co myslí, když se holí?
Je po dešti. Dívám se do zahrady,
nad kterou trhavě krouží pták.
Hledal jsem v encyklopedii.
Nikdy jsem neviděl krahujce,
najednou mě napadlo, že zemřu,
aniž bych kdy viděl krahujce,
nebo ještě hůř -
zemřu, zrovna když budu něco žvýkat -
nebo jinak směšně -
s jednou nohou v nohavici -
...

Ich hätte gern weibliche Empathie.
Woran denken sie, wenn sie sich rasieren?
Der Regen hat aufgehört. Ich schaue in den Garten,
über dem ruckend ein Vogel kreist.
Ich blätterte in der Enzyklopädie.
Noch nie habe ich einen Sperber gesehen,
plötzlich fiel mir ein, dass ich sterben werde,
ohne je einen Sperber gesehen zu haben,
schlimmer -
ich werde sterben, wenn ich gerade etwas kaue ­
oder anders lächerlich -
mit einem Bein in der Hose -

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Pořádají piknik, ale vypadá to,
jako by v nouzi vyndávali nářadí z auta,
anebo vyndávají z auta nářadí,
ale vypadá to, jako by si vyrazili na piknik.
Tělo se nevrhá proti podlaze zdviže,
ale zdviž proti tělu.
Soumrak nepadá na město,
město plazivě vklouzává pod soumrak.
Káně se nevrhá k myši,
to myš se katapultuje proti dravci.
U druhého břehu řeku pod sebou valí prám.
My se neblížíme svému konci,
to z nejzazší prázdnoty
se konec řítí proti nám.
...

Sie picknicken, aber es sieht so aus,
als würden sie nach einer Panne Werkzeug aus dem Auto räumen,
oder sie räumen Werkzeug aus dem Auto,
aber es sieht so aus, als würden sie picknicken.
Der Körper wird nicht an den Boden des Aufzugs gedrückt,
sondern der Aufzug an den Körper.
Die Dämmerung sinkt nicht auf die Stadt nieder,
die Stadt gleitet kriechend unter die Dämmerung.
Der Bussard stürzt sich nicht auf die Maus,
es ist gerade die Maus, die sich dem Raubvogel entgegenschleudert.
Drüben am Ufer wälzt ein Lastkahn den Fluss.
Wir nähern uns nicht unserem Ende,
es ist jenes Ende, das uns aus der fernsten Dunkelheit
entgegenrast.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomalující k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
...

Wenn ein Zug von einem Bahnhof abfährt und gleichmäßig beschleunigt,
bis er eine Geschwindigkeit von 140 km/h erreicht hat,
und aus einer anderen Richtung ein Regionalzug aus Hněvice kommt,
der vollständig abbremst,
mit welcher Geschwindigkeit werden sie sich vom gewölbten Schatten
des Tiers unter den jungen Birken entfernen,
im Kreuzfeuer ihrer Rücklichter,
falls der müde Reisende mit abgetragenem Koffer
die Klinke der Toilettentür am Bahnhof drückt
und diese Tür verschlossen ist?

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Tuto báseň jsem načrtl na obrázek s andělem.
Má rozpažené ruce jako moje láska k lidstvu.
To jsi, tatíčku, ty.
Když mě chce potěšit, říká mi tatíčku.
Přichází ten mladší a stojí ve dveřích
jako rozpustilý duch.
Neříká nic. A je to nic, které znamená nic.
Mé štíty proti prázdnotě.

Až do ní odejdu,
najdou mě v jarním tání i s láskou k lidstvu.
Poznají mě po šroubu v levé noze,
který jsem si vysloužil
jako medaili v nohejbale.
...

Dieses Gedicht habe ich auf ein Blatt mit einem Engel notiert.
Er breitet die Arme aus wie meine Liebe zur Menschheit.
Das bist du, Paps.
Wenn sie mir eine Freude machen will, nennt sie mich Paps.
Ihr kleiner Bruder steht in der Tür
wie ein ausgelassener Geist.
Er sagt nichts. Und das ist ein „nichts", das bedeutet: nichts.
Meine Schilde gegen die Leere.

Bevor ich in ihr verschwinde,
findet man mich zur Frühjahrsschmelze samt Liebe zur Menschheit.
Man erkennt mich an der Schraube im linken Bein,
die ich mir verdient habe
als Medaille beim Fußballtennis.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Jednou za tisíc let někdo miluje opravdově,
polibek s vystrčeným jazykem, jehož špička se chvěje,

zápěstí se pootočí v hrobě a rozpadne se na všech osm kostí,
ráno tvrdne a poohlíží se po oběti.

Odcházíš volnou nohou z obýváku rozsvíceného fosforem Sýrie.
Bylo to tu noc, kdy se do tebe složil útes.

Tam se vrší kosti, které posbíraly vápno ze schránek vyhynulých mlžů
od Města palem po ar-Rakku,

odcházíš z ložnice s Winstonem Churchillem,
z koupelny s vory a nafukovacími čluny,
z nichž signalizují vesty,

jedeš za jiným básníkem, nepříčetným filosofem,
přivinout ho na hruď,

na ulici se svíjí mokrý hadr,
a nebýt motoru, slyšel bys ho sténat.

Ach, všechna tíže světa smotaná do jediného hadru.
...

Einmal in tausend Jahren liebt jemand wirklich,
Kuss mit herausgestreckter Zunge, deren Spitze zittert,

eine Handwurzel dreht sich im Grab ein Stück und zerfällt in acht Knochen, der Morgen verhärtet und sucht sich ein Opfer.

Du gehst leichten Schritts aus dem Wohnzimmer, das von Syriens Phosphor erleuchtet ist. Das war in der Nacht, als der Felsen in dir zerfiel.

Dort türmen sich Knochen, die Kalk zogen aus Schalen längst ausgestorbener Muscheln, von der Stadt der Palmen bis nach ar-Raqqah,

du gehst aus dem Schlafzimmer mit Winston Churchill, Werke,
aus dem Bad mit Flößen und Schlauchbooten,
blinkenden Westen,

du fährst zu einem anderen Dichter, einem verwirrten Philosophen,
ihn zu umarmen.

Auf der Straße windet sich ein nasser Lappen,
und wäre der Motor nicht, du hörtest ihn wimmern.

Ach, alle Last der Welt, zusammengerollt in einem einzigen Lappen.

Übertragung ins Deutsche von Steffen Popp
...

Chlapec nesměle mává a vlak odjíždí.
Přemýšlím o dnešním dni, čím se liší?
Snad tím, že četl jsem o kometě.

Někdy se kometa nevrátí.

Školačku unáší batůžek jak pestrobarevný dravec.
V nádražní hale dvě opuštěné tašky s nastraženýma ušima.
Za zamženými okny si dívky posílají kouřová znamení.

Odsud je vidět pivovar, loď kotvící v doku.
Lidé z pouště přinášejí ostych do haly.

Skoro je přes nádražní okna nevidíš: Dvě pohanské bohyně -
jedna druhé kašle oheň do tváře.
...

Kdo jednou shořel, nevzplane.
Necestuji.
Mám stůl, ostrov, vyryl jsem do něj řeku vyvráceným kmenem:

z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie.

Básně o chatkách v zahrádkářské kolonii
nebo básně jako revoluční fangle, na jejichž okrajích se třepí vzlyknutí.

Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech,
a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech.

Sto let žít a jen den umírat.
Plazit se na vrchol a sklouznout z něj,

padat jako ošlapaný sandál.

Dnes vane podivný vítr, záda jsou zplihlá.

Racek nese v zobáku báseň, která se chvěje
a ční z ní ploutev červená jak třešeň.
...